Ve stavebnictví se slovem pilíř označuje nosný prvek. Obecně pilíře vnímáme jako oporu, tedy něco pevného, kvalitního. Ty důchodové by měly být nejlepší cestou k vytvoření rezervy na důchod. Je tomu ale opravdu tak?

„Důchodové spoření“ (takzvaný druhý pilíř penzí) a „doplňkové penzijní spoření“ (třetí pilíř, dříve penzijní připojištění) použitím pojmu spoření evokuje „bezpečné“ ukládání peněz. Tedy existenci bezrizikové investice. Ve skutečnosti ale umožňují investovat se stejným rizikovým profilem jako již zmiňované investiční životní pojištění nebo podílové fondy. Někteří prodejci dokonce nabízejí IŽP právě jako alternativu k rušenému druhému pilíři.

První pilíř je státem vyplácený starobní důchod. I když tvoří pro většinu lidí základ jejich zajištění na penzi a má v Česku i nejdelší tradici, je s ním spojený i jeden zakořeněný omyl. A sice, že si peníze léta placené na sociálním pojištění lidé někam odkládají pro sebe. Ve skutečnosti peníze, které pravidelně každý měsíc na sociální pojištění odvádíme, slouží k vyplacení důchodů lidem, kteří penzi pobírají teď. Proto se také tomuto systému financování důchodů říká průběžný nebo průtokový. Částky, které do systému z našich výplat přitečou, hned zase odtečou. Na výplaty současným důchodcům.

Chcete-li příklad letadla, pyramidy, pro znalce Ponziho schématu, tak tento je učebnicový. Ze systému víc vytéká, než do něj přitéká a tak si stát musí neustále půjčovat. Za loňský rok bylo vybráno o 50 miliard Kč méně, než bylo vyplaceno. Za dvacet let roční rozdíl mezi příjmy a výdaji dosáhne 140 miliard. Jednoduše stárneme. Každý rok přibývá 25 tisíc nových důchodců, a tak máme problém.

Demografická křivka je totiž neúprosná. V roce 1960 pracovalo 5 lidí na 1 důchodce, v roce 2005 již pouze 1,8 lidí na 1 důchodce a v roce 2030 bude pracovat 1 člověk na 1 důchodce. Někdy vloni, v článku, který vyšel v MF Dnes, napsal poradce ministra financí Aleš Michl, že si myslí, že tenhle stát za pár let uzákoní pro staré lidi možnost eutanazie. Z úsporných důvodů. Patrně to myslel s jistou nadsázkou, ale něco na tom bude.

Důchodový systém dnes funguje pouze proto, že státu je ještě někdo ochoten půjčit. A jak to nakonec dopadá, o tom by mohli vyprávět třeba Řekové. Nedávný ministr financí veřejně přiznal, že dnes je průměrný důchod luxusní, protože za dvacet let bude sotva poloviční. Zdá se, že úplně upřímný nebyl, nechce šířit paniku. Jeden premiér pravil, že zdroje jsou. Podle druhého zase všichni víme, že dluhy se nevracejí. Další se směje, je mu to jedno, už se zabezpečil.

Co myslíte, jak to bude, je zdrojů dost? No, asi ne, jinak by stát pracně nevymýšlel nové a nové důchodové reformy. Dnes již víme, že stát bude muset chtě nechtě prodlužovat věk pro odchod do důchodu. V tom se bude řídit průměrnou délkou dožití. Ta je dnes v Česku u mužů cca 75 let a u žen 80 let. Sice žijeme déle, ale mnohdy jenom díky lékařské péči. Podle současného ministra průmyslu by lidé měli odejít do důchodu o pět let dříve, než je průměrný věk dožití. Jinými slovy, žít v důchodu nejdéle pět let. Dovedete si představit, že vám bude sedmdesát a budete ještě chodit do práce? U většiny profesí dost neveselá představa.

Vyhnout se tomu může pouze ten, kdo bude na státu nezávislý a půjde do důchodu, kdy chce on sám, protože bude moci žít z vlastní renty. Tu měl přinést také 2. pilíř.

K 1. lednu 2016 byl druhý pilíř zrušen, přesto se podívejme, co stát zamýšlel a jak to dopadlo. Zdánlivě dobrá myšlenka. Ve skutečnosti však nic jiného, než pokus státu ucpat zvětšující se díru ve státním rozpočtu a přenést břemeno důchodu na bedra občanů.

Z toho, co už víme, ale ani tudy cesta nevedla a pokus byl ukončen. Sešla se k tomu za deset let již třetí komise, která upřesnila detaily jeho zrušení. Brzy se ustanoví čtvrtá, která bude pár let vymýšlet co dál. Můžeme tak čekat další penzijní reformu.

Pojďme se ale přece jenom podívat, jak to ve druhém pilíři fungovalo.

Stát zákonem vyváděl peníze z důchodového účtu státu (z 1. pilíře) do soukromých fondů a občan-investor tamtéž přispíval ze svého. Docela vtipně to okomentovala jedna naše kolegyně. Když se zaváděl druhý pilíř, prohlásila, že ona do žádné „sročky“ své peníze dávat nebude. Sice se nejedná o „sročku“, ale akciovou společnost, ve výsledku je to však jedno. Za prvé je soukromá, může se stát ledacos. Lákadlo velkých peněz může být silné. A za druhé ji zřídil stát zákonem. No a zákonem na vložené peníze může i dosáhnout, což už se stalo nejednou. Vyprávět by mohli Irové, snad co deset let Argentinci, Litevci, Estonci, Bulhaři, Maďaři, nedávno Řekové a nejnověji Poláci. Velmi pravděpodobně to čeká Slováky, které už tak postihla dramatická změna podmínek.

Maďarům stát zákonem zřídil v roce 1997 povinnost posílat peníze do penzijních fondů. Tři miliony Maďarů tak spořilo do roku 2010, kdy opět zákonem tentýž stát nařídil tyto prostředky převést do státního rozpočtu. Tomu, kdo peníze nepřevedl, bylo ze zákona odebráno 70% objemu prostředků a dotyčný byl navíc doživotně vyloučený ze státního solidárního důchodového systému. To znamená, že od státu nedostane žádnou penzi. Kdyby se tyto peníze převedly do kapitoly důchody, tak budiž. Jenomže Maďarsko je použilo částečně na smazání státního dluhu, celkem asi 270 mld. Kč. Jinak řečeno, peníze projedlo. Až tyto tři miliony občanů půjdou do důchodu, stát bude řešit zase jejich penze. Nutno ale dodat, že premiérovi Orbánovi ani nic jiného nezbývalo, jinak by Maďarsko zkrachovalo.

Nemilé překvapení se nevyhnulo ani Britům. Minulý rok se milion britských investorů od penzijního fondu Equitable Life dozvěděl, že obdrží pouze čtvrtinu peněz, které do soukromého penzijního fondu investoval. Dalšího víc jak půl milionu osob nedostane ani libru. Nejstarší pojišťovací firmě na světě svěřilo 1,5 milionu investorů celkem 26 miliard liber. Vyšlo najevo, že firma slibovala starobní důchody, které nebyla schopna poskytnout.

Bývalý druhý pilíř, dnes třetí, známý dříve jako penzijní připojištění. Dnes se mu musí říkat doplňkové penzijní spoření. Za chvíli, až bude zrušen druhý pilíř, tak třetí bude zase druhým. Mezitím proběhne malá reforma, později velká reforma, všechno se musí zase sladit s nabobtnalou a nepřehlednou legislativou, pak budou nové volby a pak … však už to známe. Smutné ale je, že pokud stát rychle nevymyslí něco smysluplného, bude zle. A proto radíme, reforma nereforma, nespoléhejte se na stát.

Ale vraťme se k 3. pilíři. Jedná se o státem regulovaný spořicí produkt dlouhodobého a relativně bezpečného ukládání a zhodnocování peněžních prostředků. Funguje tak, že do penzijní společnosti posíláme své peníze. K nim jsou připisovány státní příspěvky (pokud si spoříme minimálně 300 Kč měsíčně) a jednou ročně podíly na zisku fondu (výnosy). Na penzijní připojištění může přispívat také zaměstnavatel a za určitých podmínek získáme možnost odečíst si od základu daně z příjmu fyzické osoby maximálně 12 000 Kč ročně.

Nárok na výplatu starobní penze vzniká po dosažení 60 let věku. Je zde i možnost předčasné, tzv. výsluhové, penze po 15 letech placení penzijního připojištění. Je vyplácena maximálně ve výši 50 % celkově naspořené částky. V případě předčasného ukončení smlouvy (před nárokem na starobní a výsluhovou penzi) je možná výplata úspor bez státních příspěvků, tzv. odbytné. Hrozné slovo, ale nakonec docela přiléhavé.

Penzijní společnost musí zajistit připsání pouze kladného výsledku hospodaření. Nemůže dojít k znehodnocení spravovaných prostředků klientů. Penzijní společnost tak ručí za to, že na konci roku bude mít klient kladné, resp. nulové zhodnocení. Zní to relativně dobře, ale důsledkem je ultra konzervativní charakter investování.

Říkáte si, je to docela dobré, bezpečné, z daní mohu odečítat, zaměstnavatel mi přispěje, stát mi přispěje, je to vlastně super. Není. Všechny výhody maže mizerné roční zhodnocení kolem 1% a inflace.

Další nebezpečí tkví v přílišné závislosti na státu, stejně jako v prvním či druhém pilíři. Stát totiž může penzijní příspěvek kdykoliv snížit nebo úplně zrušit.

Celý život nám stát strhává ze mzdy peníze na náš důchod. Alespoň většina lidí to takhle chápe. Žijeme v představě, že z nich budeme v penzi žít. A až v té penzi budeme, pokud se jí dožijeme, stát nám skutečně začne vyplácet důchod. Pravda, pouze v takové výši, na kterou sežene peníze. Bude to sice málo, ale nevadí, jsme penzijně připojištěni ve 3. pilíři. Však jsme u pojišťovny takových let spořili. Jenomže pozor, peníze v pojišťovně fyzicky nejsou. Jsou v dluhopisech, většinou ve státních. Tuzemské penzijní fondy mají přes 4,5 mil. klientů. Jejich peníze jsou z více než 80% uloženy ve státních dluhopisech. Nejvíc na světě a ne vždy, jak víme, jsou státní dluhopisy bezpečné.

Proto ani jeden z pilířů není úplně bezpečný. U žádného nemáme pevné podmínky. Nevíme, jak to bude, až půjdeme do důchodu a do důchodu půjdeme, až to řekne stát a stát taky řekne, kolik dostaneme. Proč? Jednoduše proto, že může. Stát, resp. politici mohou totiž měnit pravidla hry, kdy se jim zachce.